Slíbili, že to nikdy nenastane, ale nedodrželi to.
Tak jsem tam teď sama. Na mém oblíbeném místě.
Čekám na naději...
Čekám na naději, která mě může zachránit. Ale ta stále nepřichází.
A tak dál čekám, uvězněná ve slupce své bolesti a samoty.
Přála bych si, abych to mohla změnit, ale nejde to.
Je mi do pláče a cítím se tak nepříjemně, čekajíc na zázrak.
Každý den hledím na nebe a jediné, na co myslím, je,
jak je to všechno nespravedlivé.
Je mi to hrozně líto... Když jsem se poprvé dozvěděla, že je konec,
odmítala jsem to přijmout. Byla jsem stále tak rozčilená.
I když náš společný život musí skončit takhle,
nikdy bych jej nevyměnila za nic na světě.
Prožili jsme spolu několik nádherných let...
No, toto psaní se stává příliš dlouhým a tak už se rozloučím.
Nemůžu vám přikázat, abyste na mne vzpomínali, ale nemohla bych unést,
kdybyste na mne zapomněli.
Dali jste mi tak mnoho a já jsem nebyla schopna vrátit ani jediné...
Proto si přeji, abyste žili dál pro sebe.
Dělejte, co je pro vás nejlepší.
Udělali jste mne šťastnou...
Vaše Draczice
Žádné komentáře:
Okomentovat